12.5.2007 00:40 | kac
| kač 9. dubna umřel Egon Bondy...ale ja to vim až teď...
ukázka Bondy: Šaman
Šaman rozhrnul závěs svého stanu a rozkašlal se. Noční mrazík dosud nepřestal, ač bylo už blízko k poledni, a jeho ostrota šla šamanovi na průdušky. Unaveně a s nechutí se rozhlížel po táboře. Před stanem byla velká louže pokrytá ledovým střepem, ale šaman věděl, že jakmile by naň vkročil, zabořil by se do blátivé vody až nad kotníky. Také všude jinde bylo bláto, rozčvachtané lidmi, kteří tu od úsvitu pobíhali, a vůbec všecko bylo zmazané. Ve vzduchu bylo neklamně cítit předjaří, celou osadu to posedalo; kolem lebky posledně uloveného mamuta, která seděla pevně v bahně asi uprostřed tábořiště, si kluci hráli na honěnou či na co, ženské před mnohými stany vylezly ven, látaly staré šaty a prozpěvovaly si při tom, ale šamana to nenadchlo. Po ránu potřeboval jít na záchod a od toho ho dělilo moře bláta. Měl na nohou sice jen staré boty, ale nechtělo se mu namočit ani ty. Nadto ho zas, jako při každé změně počasí, sprostě bolelo levé rameno.
Doufal, že za táborem bude ještě země umrzlá, a tak konečně udělal dlouhý krok, rovnou do vody. Rychle z ní teď pospíchal a hned zabočil za stan, kde měl v křoví vlastní místo. Tam byla skutečně půda ještě pevná. Se spuštěnou sukní seděl na kládě, kterou si tam už před lety položil na dva pařízky. Tento vynález, tak často braný ostatními v posměch, udělal, když sedět na bobku mu bylo s přibývajícím věkem stále obtížnější. Seděl a rozvážně svíral a zase uvolňoval břišní lis, neboť od úspěšného vyprázdnění závisela jeho nálada i vtip po celý den, a dnes se sem rozhodně nechtěl brodit blátem ještě jednou. Pomalu se šťoural v nose a pozoroval život v osadě.
Přímo v louži před jeho stanem se teď pletl mládenec oblečený jako hastroš ve vypelichaných a stokrát spravovaných kožešinách. Vypadalo to, jako by ho zajímalo, jak je louže hluboká a kolik bláta si může člověk nechat nalepit na nohy. Šaman vzdychl, zatlačil a zařval:
"Necháš toho! A chraň se nanosit to domů!"
Potom zase v tiché rezignaci zavrtěl párkrát hlavou a jen povzdychoval.
Byl to trest jeho stáří, jeho famulus Kukučka. To přivedlo šamana k uvažování, odkud se bere náš rozum, téma, které ho v poslední době velmi znepokojovalo. Přitom pocítil, že dotlačil a že to stačí. Vstal, vytáhl si sukni a zamyšleně se zadíval na kouřící výkal, jako by rozvažoval, jak tato nově stvořená věc dále komplikuje už tak nepřehlednou složitost světa, ve skutečnosti však proto, aby poměřil, zda kvantum odpovídá tomu, kolik včera snědl a zda nebude muset operaci za krátkou dobu opakovat. Jelikož se tvářil stále stejně znechuceně, nedalo se nic o jeho soudech v této věci vyčíst.
Když se vrátil ke stanu, Kukučka si poslušně otíral nohy do dveřního závěsu a tvářil se velmi pokorně, ale radostně. Šaman už chtěl něco říct, ale pak mávl rukou a vešel.
Chvíli se hrabal v poličkách v koutě, ale zjistil jen to, co věděl, že nemá ani maso ani kořínky. Nad ohništěm sice visela úplně černá uzená krysa, ale tu si nechával pořád jako železnou zásobu - teď, v dohledu jarních povodní, které nedovolí nikomu jít lovit, ještě železnější. Musel se vypravit do osady.
Před dvěma či kolika roky, když k němu ukvartýrovali Kukučku, myslel si, že alespoň tohohle bude zbaven, že bude obíhat on. Ale již první měsíc ho poučil, že to byla lichá naděje.
Ze začátku opravdu Kukučkovi dávali, co je šamanovo, ale postupně si z něho začali jen dělat legraci, a kromě toho, že ho mužští nakopli a ženské poházely smetím, nedostal Kukučka nic. Byla to mizérie. Kolikrát si šaman stěžoval u náčelníka, nic nepomohlo. V takovýchhle prkotinách nemohl náčelník zasahovat, ani kdyby chtěl. A mimoto nechtěl.
Šaman se tedy znovu musel vypravovat sám. A Kukučka se válel ve stanu, chytal lelky a čekal, co mu šaman přinese. Brát toho budižkničemu s sebou nebylo proč. Ještě se nestalo, že by toho šaman dostal víc, než kolik by unesl. Jen když byly velké mamutí hody, pozavěšoval Kukučka na strom za šamanovým stanem nějaké zásoby.
Šaman vylezl před stanový závěs a znovu chrchlal. Rozhlížel se unaveně po táboře, ta únava trvala teď mnohdy celý den. Sralo ho to, ale nemohl tomu přijít na kloub. Zdaleka nepatřil k nejstarším v táboře. Odhadoval, že zažil přibližně pětačtyřicet zim, a muži, kteří s ním vyrůstali od dětství, byli právě lovci v nejlepší síle. Vzhledem se koneckonců od nich ani tolik nelišil. Ba protože celý život nic nedělal, byl na pohled daleko méně utahaný a vypadal mladší. Zatímco každý z jeho vrstevníků - pokud ještě byli naživu - měl už párkrát přelámané všechny hnáty, často velmi nepěkně srostlé, jemu kromě toho levého ramene nebylo nic. Ale jakkoli lovci jeho věku byli očividně čerství a čilí, pořád něco verkovali nebo se aspoň hádali a rvali, projevujíce tak neklamně životní elán, on byl unavený. A to dávno přestal pít vývar z muchomůrek, po němž je druhý den člověk jak praštěný palicí, a omamné houby, o kterých věděl pouze sám, užíval, jen když musel, to jest k nutným šamanským obřadům.
Zato jeho vrstevníci byli nakouření skoro pořád. I ženské. Ožírali se tak, že sebevětší zásoba muchomůrek, navlečených na sobí šlaše v každém stanu na nejparádnějším místě, málokomu vydržela na celou sezónu. Na jaře už většinou dopařili a ženské pak bloumaly po lesích, jen jak nějaká první houba vyskočí, ale až do pátého měsíce po slunovratu ležel všude sníh.
Šaman uvažoval, nemá-li nějakou tajnou nemoc, a došel k závěru, že to může být jen nemoc na srdci nebo v hlavě, protože jinak - s výjimkou toho ramene - byl zdráv jako sob. V poslední době začínal však cítit podivné věci, jež zřejmě pocházely z té únavy a vystřídávaly ji, něco, čemu nerozuměl, ale co bylo zcela evidentní, zakoušené při jasném rozumu, a přece v plameni rozumu. Byl to podivný plamen, plamen ledový, ale jasné záře. A nevěděl, zda ještě někdo jiný zakouší takový plamen, neboť když při setkání se svými kolegy z jiných táborů na to zaváděl opatrně řeč, zřejmě mu vůbec nerozuměli. Ptal se sám sebe, zda by tomuto plameni rozuměla Muška.
Nyní však stál před stanem, pořád v promáčených mokasínech, a rozhlížel se, z kterého stanu vystupuje kouř a odkud nejvíc.
Nejvíc kouře samozřejmě vystupovalo z náčelníkova stanu. Ale tam byl šaman v posledním měsíci skoro pravidelně a teď uvážil, že bude lépe nechat si ho zase na horší časy. V několika jiných stanech však taky statečně dýmali - ženy připravovaly oběd, neboť zatímco šaman byl na záchodě a pak přemýšlel, bylo už samé poledne. A když není lovecká sezóna, cpou se chlapi dvakrát denně, nejenom na noc.
Rozvážně vykročil, zas do té veliké kaluže. Nohy ho zábly a už pokolikáté si umiňoval, že pošle Kukučku nanosit kamení a vydláždit tu louži před stanem tak, jako to mají vevnitř. Ale je také možné, že by taková práce byla věčná, protože jak začne tání, kameny se zaboří do bahna a louže zase bude tam, kde byla. Představa o kamenných chodníčcích kolem stanu i mezi stany byla však z jeho nejzamilovanějších, a proto se dočvachtal ke svému cíli, pořád v myšlenkách na to blaho, kdyby tomu tak bylo.
"Zima letos trvá, trvá, že takovou nepamatuju," spustil na dlouhána, který seděl na klu jako na lavici a přiřezával si šípy. Byl to právě jeden ze šamanových vrstevníků a šaman věděl, že zažil právě tolik zim jako on, ale věděl také, že se na to, byla-li nějaká dlouhá nebo krátká zima, stejně nepamatuje. Koneckonců, od toho, aby si to pamatoval, byl tady právě šaman. A ten si vymýšlel relace o minulosti podle okolností, jak se mu to hodilo. Ani náčelník nebyl s to ho kontrolovat a šaman věděl, že může plácnout, co chce.
"Zima trvala, ale jaro začíná a bude třeba mnoho obratnosti v lovu a bude třeba vykonat zvlášť silné zaříkání, aby se lovy zdařily. Ať je kdokoli jakkoli silný, bez Paní zvěře se neobejde," pokračoval šaman přisednuv si na kel. Dlouhán přerušil svou práci a vážně přikyvoval.
"Vím, že jsi v zimě ztratil svůj kouzelný náhrdelník - bude načase, abych ti opatřil nový. Musím během předjaří opatřit zdar všem lovcům. Čeká mne mnoho práce! Celé dni nebudu smět vyjít ze stanu a budu muset rozmlouvat s Paní zvěře o každém lovci zvlášť!"
Dlouhán poslouchal velmi soustředěně, byť to slyšel každý rok znova. Šaman chrastil náhrdelníky, kůstkami a amulety, jimiž byl ověšen, a pro ty náhrdelníky, kůstky a amulety nikdo neviděl, jak je jeho kožich ošoupaný, že by ho slušný lovec už dávno vyhodil. Všem připadal šaman oděný báječně, reprezentačně.
"Budu si k tobě po tu dobu posílat Kukučku pro jídlo - pošlu ho už dnes - a ty dbej na to, aby mu tam ženské nenaházely smetí, smetím nakrmený nemůžu s Paní zvěře mluvit. Ty to dobře víš!" zdůraznil šaman, jako by tomu dlouhán rozuměl líp než ostatní. Však ten taky vážně přikyvoval.
"Co pečete?" zeptal se ještě šaman, jak ze stanu zavanula vůně.
"Mám ještě zmrzlé sobí žaludky," odpověděl lovec nikoli bez pýchy.
"Ty se teď budou muset rychle sníst," řekl šaman. "I když je jasné, že ještě pár dní bude mrznout, dnes v noci jsem měl sen o kalné vodě a to znamená, že oteplení a povodně začnou co nevidět. A co nesníš, musel bys vyhodit. Honem to rychle snězte. Budu si posílat Kukučku, hned ti ho zavolám. Zatím si připrav zuby k novému náhrdelníku."
Vysoký lovec přikyvoval. A když se šaman ploužil dál, dlouhán už přikazoval ženským, aby ze zásobárny přinesly dva sobí žaludky navíc.
Šaman se skutečně blátem ploužil, nohy měl už tak jako tak mokré a zmrzlé, a tak to vzal středem prostranství, bláto nebláto, k jinému stanu.
Tam se taktéž informoval o tom, co vaří a budou vařit, a připomněl důtklivě, že za sedm dní bude muset být ve stanu sám a bude si posílat Kukučku. Dohlédl na to, aby si to hlava rodiny zařízla sedmkrát do jednoho ze stanových kůlů, a šel dál. Na delší dobu dopředu plánovat nemohl nic. Doufal jen, že za dvakrát sedm dní všichni všechno nesežerou a že pořád ještě bude zbývat náčelník a běh času dá, že snad už konečně vyrazí i pupence, které může nasbírat Kukučka, kdyby bylo nejhůř.
Protože neměl dosud hlad, nepospíchal ještě domů. Osada stála na vyvýšenině u soutoku dvou řek, které se teď sice daly kamenem přehradit, ale za jarních a letních povodní dokázaly zatopit pláň do nedohledna. Na pláni bylo roztroušeno sem tam nějaké křoví, sem tam nějaký strom, ale jinak to byla pláň nyní pustá, dosud z větší části pokrytá špinavým sněhem, rovná jako dlaň - byť v létě na každém druhém kroku samá díra po králících nebo jiné zvěři - a tak nezajímavá, až by z toho člověk zíval. Hodila se leda k tomu, aby na ní dodaleka bylo vidět mamuta nebo stádo sobů, což dokázal i šaman, jakkoli to nebyla jeho práce - ale co pamatoval, bylo mamuty i soby vidět stále vzácněji a místo nich jen smečky vlků rychle přebíhaly od obzoru k obzoru, denně desítky mil, aby našly aspoň něco k snědku.
Šaman se nejasně z dětství pamatoval na sobí stáda sunoucí se pomalu na dostřel od tábora, na stáda, která se pohybovala co noha nohu mine, a přece nikoho nevzrušovala. Něco se muselo stát - a souběžně s tím, jak zimy byly tvrdší a léta deštivější, odnášeli to šamani. Každé pomyšlení na to šamana bodlo. Rok po roce bádal, proč je tomu tak, a bádali i jeho známí v jiných osadách, ale nikdo z toho nebyl moudřejší. Šaman se nepokládal za nejlepšího šamana, ale věděl taky, že není tím nejhorším.
Snad nejmoudřejší byli ti, kteří se se svými tlupami odstěhovali. Bylo jich už několik, a přestože se do stěhování nikomu ani za mák nechtělo, uvažoval šaman sám pro sebe, zda by to přece jen nebylo lepší, ale tábor nebyl nejpočetnější a vybojovat si nové loviště na cestě po slunci by mohlo být nad jeho síly. Tak seděli tam, kde jejich předkové od stvoření člověka, brodili se v blátě v zimě v létě, nevídali slunce po celé měsíce v zimě ani v létě a dostávali ošklivé oční nemoci z kouře ve stanech, kde po většinu roku mrzlo. Přesto na jaře byla step plná barev, byla barevnější než cokoli, co kdy šaman viděl, byla barevnější, než dokázal namalovat. Tolik barev ani na obloze nebylo, co jich bylo na jaře ve stepi. Byly to neužitečné květiny, o něž nikdo z lovců ani z žen věnujících se sběru nestál, ale šaman jim nemohl upřít podivnou krásu a přitažlivost. Protože pro Kukučku byly všechny stejné, chodil je trhat šaman sám a vpletené ve věnce zavěšoval kolem svého stanu. Dokonce je rozeznával čichem, což však neměl komu sdělit, neboť pro ostatní to byl jen jeden stejný smrad, protikladný
vůním zvěřího trusu a moči, které je uváděly ve vzrušení. Šaman si pomyslil, zda ty květinové pachy nerozeznává taky Muška.
Na jedné straně za osadou se začínal les. Tam se chodilo pro roští, kácely se stromy na hranice, když se ulovil velký kus, tam se vyhrabávaly kořínky, sbíraly houby, tam šaman po celé letní období doplňoval svou zásobu drog a sbíral kůstky drobných zvířat a ptačí peří, které potřeboval. Bůh ví, že v posledních letech tuhle činnost zanedbával, jak jí stále méně přisuzoval význam, ale něco po ruce mít musel, a tak se tam v létě potloukal Kukučka. Ten se tak radoval ze svobody, že tam strávil často celý den a jen na noc se přestrašený vracel domů, zapomenuv přinést žádané, a tak byl bit.
Teď stál les jako černá stěna na severu a nevypadal pranic pohostinně. Ba zdálo se, že od něho jde zima větší než z plání, po nichž mrazivě profukovalo. Buď jak buď, i když se šamanovi zimní les nijak nelíbil, byl teď pořád víc zdrojem obživy i přes zimu. V šamanově dětství by pro králíka nebyl lovec udělal ani pět kroků, teď všichni kladli oka, vymýšleli leče a hledali nory jako krtci, lovili veverky a datly, tak jako ženské v létě na stepi sviště a myši.
Šaman vystoupil mimoděk na nejvyšší místo v táboře, přešlapoval na umrzlých nohou a rozhlížel se nevesele po obzoru. Nebylo na co koukat. Pod nebem šedivým jako kámen a nízkým na dostřel šípu vládla všude stejná temnota, že bylo skoro zbytečné, aby den vystřídávala noc. Bude zase sněžit a všude bude jen ještě víc bláta. Ta vlhkost lezla do kostí i pod nejteplejší kožich, a šaman ovšem žádný takový neměl. Darebně ho kousaly blechy. Kukučka zase zapomněl provětrat kožešiny nad ohněm.
"Zvěř je cosi posvátného - ducha zvěře nikdo nepozná. Možná ho znali dřív, ale my ho už nepoznáme," pomyslel si najednou šaman, rozmrzel se ještě víc a nakopl pořádně psa, který se náhodou ochomýtl přes cestu.
Sestupoval brouzdaje se kalužemi z místa, kde obvykle s náčelníkem oslavovali shromáždění lovců, níž ke svému stanu. Tam rázně vyhnal Kukučku z pelechu a poslal ho pro maso.
A my se odvážili...(pravda, až po několika dětech, důchodcích a slečnách v žabkách) slézt po provaze dolů...
cesta zpátky byla krušná, ale pivo v Karlštějně nás zvedlo na nohy, aby nás hned zas posadily do vlaku, co už snad ani nebyl vlak, ale jelo se...
co je smutný, že den předtím se v tom lomu někdo vážně zabil...
